Můj táta má šílené nápady. A navíc je důsledný, takže je většinou realizuje. Například dohnal maminku k tomu, aby s ním jela na ryby do Norska. Já vím, nevypadá to moc šíleně, ale kdybyste znali nechuť mé maminky k rybaření (jak jinak po skoro pětatřiceti letech po boku nadšeného rybáře), pochopili byste, že to je od táty kousek hodný obdivu. Tentokrát si trošku naběhl, protože maminka je taky důsledná, takže chytila víc ryb a byly to pěkné kousky. V podstatě tím opět uplatnila svoje "umění neosvědčit se" − dlouhými léty osvědčenou obrannou taktiku proti tatínkovým nápadům. Když jsme třeba stavěli před lety barák, mamince k úplnému zákazu vstupu na staveniště stačilo dvakrát šikovně zvrhnout kolečka s betonem do čerstvého výkopu. Takže máminy rybářské úspěchy zřejmě povedou k tomu, že už v Norsku rybařit nebude.

Nejčerstvější nápad mého drahého otce se týkal i mě. Máme pár kilometrů od "rodinného sídla" mrňavou chatu v lesích. Ségra, brácha a já jsme tam jako děti s rodiči trávili každé prázdniny. A s námi taky známí našich se svými dětmi. Bývaly to dva měsíce sbírání hub, jahod, malin a borůvek, lovení ryb, táboráků, opékání čehokoli, lenošení v houpací síti, hraní karet, šachů, člověče, nezlob se, koupání v potoce, hraní volejbalu, přehazované, vybíjené, honiček a všeho, co si dokázali naši rodičové a my vymyslet. Tak si tatínek usmyslel, že letos udělá sraz všech, co tam kdysi jezdívali. On je vůbec excelentní organizátor různých srazů, setkání, merend, plesů… Musím říct, že dobrý a důsledný.

Tak jsme se v pátek třináctého začali sjíždět na chatě. Docela jsem se těšil, protože jsem některé lidi z celé té party neviděl hodně let. Dorazil jsem zrovna, když se dodělávaly na ohništi steaky, nálada už byla povznesená, hrálo se na kytaru, v potoce se chladila několikátá bečka piva…… Ovšem můj tatínek pro mě měl odloženu láhev červeného. Pak se mi stalo něco, co už vlastně dlouho ne. Začalo to nevinně − přisedla si ke mně manželka bráchy mé spolužačky a začala konverzovat: jak se mám v Praze, co divadlo……. A pak na mě bez výstrahy vypálila:"Ty seš teplej, že jo?" Chvilku jsem lapalo po dechu, protože tohle jsem vážně nečekal. Pak jsem se zhluboka nadechnul a konstatoval, že už to tak bude. Mirka pak provedla obvyklý výslech (to tě fakt přitahujou chlapi, jak to spolu děláte, bereš si dámské šaty, kdo je doma chlap…). A potom se najednou rozbrečela a vypadlo z ní, že dcera její sestry je lesba a oni nevědí, co s tím. Tak jsem ji chlácholil a vysvětloval, že s tím asi nic neudělají. Nevím, co si z mé přednášky pamatuje, protože jsme se během ní oba poněkud přiopili. Já si pak šel sednout k trati do trávy a přemýšlel jsem, jestli jsem něco nezkonil − tenhle rozhovor byl totiž premiera. Poprvé jsem tohle přiznal někomu, kdo není z rodiny a zná moje rodiče. Navíc bydlí na tom našem maloměstě, tak jsem zvědav, jak rychle to rozkecá.

Sobota byla převážně sportovní. Tedy − ráno se začínalo tím, že maminka vyrobila horu chlebů s máslem a marmeládou − to totiž bývala naše obvyklá prázdninová snídaně (naši jsou prostě fakt detailisti). Pak se chystalo dřevo na opékání selete, narazila se bečka… Kolem jedenácté mi málem vypadly oči z důlků. Na kole přijel nádhernej, opálenej, vysportovanej, šestnáctiletej klučina. Vzápětí se ukázalo, že je to syn − mojí spolužačky Lady.:o) Tak si teď musím dávat pozor na balení zajíců. :smiley: Sešli jsme se (bývalé děti) skoro komplet − moje ségra (se synovečkem Janíkem), brácha (ten zatím potomka nezvládl), Lada (a její dvě děti), Ladina sestra Blanka (se synem), Péťa (taky se synem), dvojčata Marek a Barbora (oba mají holčičku a Marek je tak podobný staršímu bráchovi Péťovi, že ten má v pasu z hecu jeho fotku), Hanka (s malou Hankou, podobnou své mamince před patnácti lety), Klárka (ta je těhotná), Monika (ta taky), Broněk (ten má taky holku) a Evička (ta je na děti ještě malá − byla tehdy miminko). Chyběl vlastně jen Martin (potápěl se na Krétě), Marek (byl někde ve světě) a Míša (je letuškou a nedostala volno). A všichni rodiče byli komplet.

Po poledni se začal hrát volejbal. Při té příležitosti jsem zjistil, že už rok platí jiná pravidla, než jaká pamatuju. Nejdřív hráli svobodní proti ženatým. To byl podle všeho tatínkův zlomyslný vtípek, protože mu muselo být jasné, že z celé té party jsem svobodný jenom já. Takže jsem hrál vlastně s dětmi proti jejich rodičům. :smiley: Druhý zápas byl rodinný − naše rodina versus Brňáci (tátovi spolužáci − dvojčata a jejich rodiny). Spolehlivě jsme vyhráli − naši totiž volejbal hráli dlouhá léta závodně. Třetí utkání hráli mladí proti starým. Staříci vyhráli − i když zřejmě vinou poněkud podivného počítání rozhodčím. :smiley: Pak jsme se všichni navzájem naházeli do potoka. A ty "nové" děti se musely dobře bavit, když viděli své maminky, tatínky, babičky a dědečky takhle blbnout.

Jasně, že se pak ještě dlouho kafralo, popíjelo, vzpomínalo, pojídalo sele, zpívalo………. Ale tím vás nebudu zatěžovat, protože se obávám, že spousta historek, u kterých my se válíme smíchy, by vám připadala nudná a nesrozumitelná.

Bolí mě celé tělo, na předloktích mám modřiny od balonu, odřená kolena od "rybiček" a chodidla od šutrů v potoce, neposlouchají mě nohy (dnešní můj sestup od metra po schodech z Vyšehradu byla fakt groteska), ale znovu jsem si uvědomil, jak skvělou mám rodinu a přátele. A co víc chtít.

(léto 2004)