Každá poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu.

(Antoine de Saint – Exupéry, Malý princ)

Uvědomit si sám sebe mi, asi jako všem, docela dlouho trvalo. Jsem z malého města, z katolické rodiny a navíc jsem dospíval v době, kdy se o homosexualitě jenom šuškalo a byla na seznamu chorob.

Jako asi každý jsem se asi ve třetí třídě "zamiloval" do spolužačky. Jenže čím jsem byl starší, tím víc mě začínali přitahovat kluci. Nějakou dobu jsem se tenhle hlas snažil v sobě přehlušit, jenže ono to nešlo. Navíc mě už první sexuální zkušenosti přesvědčily o tom, že víc mě to baví s klukama.

Ale přesto jsem měl dvakrát před svatbou. Vysvětlení je jednoduché: hrozně moc jsem chtěl děti. Nakonec to dopadlo jinak. Po pravdě řečeno, jsem za to Osudu vděčný. Znám dost kluků na kluky, kteří se – z nejrůznějších příčin – oženili, a co vím, nikdo z nich není dvakrát spokojený.

I když jsem už docela jasně věděl, že jsem na kluky, trvalo pár let, než jsem se odhodlal někomu to říct. Tím prvním člověkem byla kamarádka z divadla. Přiznávám, že jsem si, věrný svému vrozenému intrikánství, pečlivě připravil půdu. Zorganizoval jsem pro divadelníky mejdan na chatě svých rodičů, a tam jsem to Helence (posilněn několika panáky) vyklopil. Tedy spíš jsem se snažil. Celé to rozsekla ona, když pronesla: "Takže jsi na kluky. No a co? Dáme si na to panáka, ne?" Dali jsme ho a mně bylo jasné, že mi přece nikdo hlavu neutrhne. Ne, že bych to o sobě od té chvíle na potkání rozkecával, ale vyznávám zásadu, že na přímou otázku si člověk zaslouží přímou odpověď. Když už v sobě někdo najde odvahu se zeptat.

Tak jako se mě před lety (v létě ’94) zeptala moje maminka. Byl to blesk z čistého nebe – on totiž jeden můj tehdejší kolega z reklamky, se kterým jsem se chytil o bezvýznamnou maličkost (něco jako jestli barva pozadí má být modrá nebo zelená), neměl nic lepšího na práci, než zvednout telefon, a zavolat mámě do práce: "Máte syna buzeranta!"

Paradoxně jsem mu za to dneska vděčný. Plánoval jsem totiž prásknout se, až moje ségra nebo můj brácha zplodí "pokračovatele rodu". Což se očekávalo ode mě, jakožto nejstarší ratolesti. Asi bych se načekal, protože brácha byl ještě na začátku nového tisíciletí svobodný a ségřin synek − synovec Honzík má v rodném listě letopočet 2000.

Takže si už dost dlouho žiju svobodně. Protože svobodný je člověk jen v případě, že je svobodný sám před sebou. A možná mám štěstí, ale nesetkal jsem se s tím, že by mi někdo nadával, diskriminoval, nebo mlátil.

Vlastně setkal – za celou tu dobu dvakrát. Jednou na mejdanu, kde se mě opilý kamarád snažil vyřadit z diskuse o ženách výrokem: "Drž hubu, tomu buzeranti nemůžou rozumět!", a podruhé od přítele mé kamarádky, který se mě – podotýkám neúspěšně – snažil svést. Oba dva jsem usadil větou, kterou mi kdysi poradil jeden starý noblesní pán v brněnském gay podniku: "Někdo je holt buzerant, někdo debil. To jsem radši buzerant." Ten první kluk se přišel omluvit s kyticí, toho druhého jsem škrtnul ze všech svých seznamů (a nejen kvůli větě o buzerantech, ale to by bylo dlouhé psaní).

K té poušti a studni Malého prince: Nejdřív je člověk přesvědčený, že je v tom sám. Pak postupně začne zjišťovat, že to tak není. A pokud je extrovert jako já, objeví v tom zprofanovaném čtyřprocentním − vezmeme‑li nejpesimističtější číslo :smirk: – spoustu skvělých lidiček. Ať už po klubech, divadlech, různých spolcích, na netu…

Kdybych měl jmenovat všechny, musel bych asi několikrát překročit kapacitu těchhle stránek. Jistěže znám taky výborné kluky na holky, holky na kluky a holky na holky. A kontakt se všemi těmi mně milými lidmi je pro mě studnou, z níž čerpám sílu, když už fakticky padám na hubu, unaven pouští reality.

Krásně to shrnula jedna moje kamarádka. Když se jí na jednom večírku někdo ptal, jak to je vlastně mezi ní a mnou (vyskytovali jsme se spolu dost často), odvětila:
"My dva? My se máme… …rádo!"