Všechno, co v životě uděláme, vrací se nám jako bumerang, který nás dříve nebo později opět zasáhne. Zásahy mohou být tvrdé i něžné, těžké i lehké, ale taky nostalgické. Před pár dny jsem dostal právě takový nostalgický zásah bumerangu, vrženého před patnácti lety. Rozesílal jsem nějaký materiál médiím po celé republice. Nic neobvyklého. Začaly chodit reakce. Taky nic neobvyklého. Jenže z mailu, odeslaného z jedné severomoravské redakce na mě místo obvyklého "Děkujeme za Vaši zprávu…" vypadlo: "Nejsi ty náhodou ten Žalud, co jezdil na kočování?" Ano, jsem to já, protože to bylo v době, kdy virtuální Fid byl ještě dalekou budoucností, a moje příjmení prostě k téhle přezdívce svádělo. I odpověděl jsem Františkovi, řečenému Fidel (nosil vousy a tvrdil, že se oholí, až padne Castro), že se trefil. Vyměnili jsme si poslední novinky (za posledních deset let). Vzápětí se ozval Františkův brácha Honza se svojí ženou Jankou. Taky kočovávali. Mimo jiné mi Honza poslal stručnou historii našich divadelních výprav po moravských vesnicích a městečkách. A do dvou do rána seděl, pročítal… a nechával se zaplavovat onou příjemnou nostalgií.

Celé to tehdy zpunktovala Fialka – slečna principálka se zálibou ve fialové barvě, která hraničila s obsesí. Dokonce tehdy neváhala jet do Polska, aby si opatřila fialovou krosnu: na trhu socialistického ČSSR byly totiž pouze krosny červené a modré, výjimečně zelené. Nepamatuju dřevní začátky, neboť jsem se via inzerát přidal až ke druhému ročníku, léta Páně 1988. Spolu se scénářem hry  loupežnících připutoval od ní striktní pokyn: "Všichni, co hrají loupežníky, si do léta nechají narůst plnovous!" Byl jsem jedním z loupežníků, tak jsem se disciplinovaně neholil.

Před odjezdem na kočování proběhla ještě na krnovském Cvilíně, kde je zřícený hrad Šelemburk (fakt nevím, jestli se to tak píše – patrioti prominou), akce s názvem SALT II. Geniální nápad další signifikantní postavy kočovníků, Igořa, díky němuž se vyskytl Bimbo, který byl (nebo ještě je?) havířem a taky skvělým kytaristou a autorem písní, provazejících celá léta naše letní výpravy. Pro nepamětníky: geniální proto, že kromě toho, že SALT znamenalo Setkání Amatérských Lidových Tvůrců, byl to taky název sovětsko-americké smlouvy o snížení počtu jaderných zbraní. O rok později jsme akcí SALT III předběhli dějiny, neboť smlouva SALT II nebyla ratifikována Kongresem USA, čímž se ke smlouvě SALT III nikdy nedospělo. Z akce samé si pamatuju jen to, že jsem hrál na kontrabas pouze ve slipech a slušivé tóze ze záclony; jak a proč k tomu došlo, to už opravdu nevím.

Do kočovnické výbavy jsem ten rok zařadil dřevěný vozík, vypadající jako malý žebřiňák. Přežil s námi pak všechna moje další kočování, aby se následně v poklidu dvorku mých rodičů postupně rozpadl. Jezdili jsme s ním od vesnice k vesnici a hráli tam, kde nám to Místní národní výbor na základě zfalšovaného potvrzení Domu pionýrů a mládeže povolil. To potvrzení obstaral Igoř, opravdu zaznamenáníhodná postava. Stal se pověstným svými lakonickými výroky, trefně komentujícími situaci. Z tohoto mého prvního kočování si pamatuju, jak Zdeňkovi-Fridrichovi (tak nějak všem se říkalo podle jejich "slavných" rolí) první tři dny ve vesnici Lutotín sliboval, že s ním půjde na ryby, aby pak poslední den ve tři ráno u táboráku po Fridrichově dotazu kdypak že půjdou na ty ryby pohlédl na hodinky a pravil: "Teď už každá slušná ryba spí!"

Ten rok se hrálo, jak už jsem napsal, o loupežnících. Prostý příběh: do mlýna, kde žije mlynář s dcerou, se vloupou loupežníci a dceru unesou. Ze strašného zajetí ji vysvobodí důstojník pluku, kterému ona pak povije dítě. A hepáč. Zažívali jsme ale úžasné legrace – když třeba Janka, mlynářova dcera, coby dítě zavila do povijanu černý svetr. Na konci se pak řešilo, proč je dítě černé. Nebo když Františka-Fidela coby důstojníka napadlo, že místo pušky použije na loupežníky dělo. Umístil na vozík popelnici a střílel boucháním víka. Vypravěčka Štěpánka (mimochodem opravdová šlechtična s modrou krví) tehdy neváhala, cinknutím na triangl zastavila hru a popsala publiku technicko-taktická data této zbraně: dostřel, ráži… Málem jsme to smíchy nedohráli. Pikantní je též historka se stopnutím lokomotivy. Po cestě do vesnice Březinka (nebo Polnička?) jsme šli podél železniční trati. Někdo dostal nápad, že si stopnem vlak. Dego, vůdce loupežníků, byl v civilu vlakvedoucím, takže naše amatérské stopování zdviženým palcem nahradil máváním zkříženými pažemi před tělem, což v mluvě železničářů znamená "Zastavte všemi prostředky!" Světe, div se! Lokomotiva, která projížděla, opravdu zastavila a svezla nás. Díky prvnímu kočování jsem se taky málem oženil. 8. 8. 1988 (to se nedá zapomenout – a zvláštní shodou okolností je to dnes, když to píšu, přesně na den patnáct let) jsem na koupališti ve Stražisku prokecal noc s Bubi, jejíž maminka, řečená paní Bubiová, tradičně krmila kočovníky po dojezdu v Olomouci gulášem. Tehdy jsem ještě netušil, že můj osud se jmenuje Jirka, takže těch nocí a dní pak bylo víc…

Další ročník pro mě začal tím, že mě spolukočovníci nepoznali. Většinou si mě totiž pamatovali s vousy – a já byl hladce oholen, neboť jsem v té době "sloužil socialistické vlasti" na vojně. Vlastně jsem byl kočovat načerno (stejně jako Fidel), protože jsem nesměl v době dovolenky opustit místo trvalého pobytu, kdyby náhodou vypukla válka. Situace byla o to pikantnější, že Šimon (jenž se vlastně jmenuje Matouš – ještě o něm bude řeč) s sebou vozil podpisové archy provolání "Několik vět", které bezelstně předkládal vesničanům. Hrálo se o vojně s Turkem: starý hrabě (Šimon) má mladou manželku (Štěpánka), která mu zahýbá se správcem (Fridrich). Hraběnka touží zbavit se hraběte, tak se správce domluví se sultánem (Dego), pošlou hraběte do boje a Turci ho zajmou. Do boje musí jít z každé chalupy jeden chlap – a máme tu sedláka (Igoř), který má tři dcery. Pochopitelně dvě zlé (Bubi a Janka) a jednu hodnou (Agnes), která se obětuje, převleče za chlapa a jde do boje místo tatínka. Osvobodí hraběte – jak taky jinak, že? – hrabě popraví správce a dá jí svého syna. Nezapomenutelné byly Šimonovy promluvy na "bitevním poli"; jedna z nich: "A hele, mrtvej motýl. Zastřelenej. Žluťásek. A tady červenásek. A Rychlonožka. A Mirek Dušín!" Někdy byly jeho samorostlé monology vzhledem k politické situaci a Několika větám v batozích hodně na hraně. Ve Ptení, když popravoval správce, začal tu scénu důrazněji než jindy (podotýkám – byla půlka srpna): "Pane správče, správcujete u nás už jednadvacet let. A my jsme vám dali důvěru. My jsme vám, sakra, museli dát důvěru!!!" Vedle sedící Štěpánka se kousala do rtu a my ostatní gestikulovali, ať toho nechá. Chtěl to napravit, tak se zeptal: "Hraběnko, který máme vlastně rok?" Ze Štěpánky vypadlo: "1620!" A to už se řehtali i přítomní policajti – tedy tehdy vlastně esenbáci.

Měli jsme dokonce vlastní fanclub – lidi, kteří za námi přijížděli z předchozích štací, protože hra košatěla a rozvíjela se den ode dne. Někdy ani nebylo jasné, zda dohrajeme do konce. To třeba, když správce Fridrich přišel na scénu s doutníkem, hraběnka prohlásila, že se u nich nekouří (tehdy zrovna ČSD zakázaly kouřit na nádražích) a správce ji nechal odvést k Turkům do vězení. Nebohá Agnes pak musela zachraňovat nejen hraběte, ale i jeho choť. Nebo když se ve Stražisku na koupališti jeden z Turků, David, řečený Míča, schoval už před představením do takové té šachty s poklopem, a pak z vylezl uprostřed zuřící "bitvy". Dodnes vidím i následující noční scénu, kdy jsme po návratu z hospody naskákali do bazénu a Fialka pobíhala kolem, řvouc na nás, ať okamžitě vylezeme, protože za případné utopené nemá do hry náhradu. Tak jsme se aspoň snažili neutopit. Fialová disciplína se projevila rovněž ve Ptení. Když Míča ráno u pumpy, kde jsme se myli, objevil zapomenutý červený kartáček, jal se s ním obcházet kočovníky, komu že patří. Bimbo na něj mrknul: "Můj není – já mám kartáček v barvě režimu. Fialový."

Míča byl vůbec expert. Nejen, že výtečně maloval (jeho obrázky k Werichově, Voskovcově a Ježkově písni Golem, kterou jsme po kramářském způsobu po představení přidávali, mám, myslím, ještě někde doma – jestli je má pořádkumilovná maminka nevyhodila), ale navíc měl odpověď v každé situaci. Nevím, který rok to bylo, vím jen, že jsme šli v Krnově podél trati k Igořovi domů, když mi najednou sdělil, že si koupil psací stroj. Chtěl jsem si do něj rýpnout: "A to na něm budeš psát?" Krátce se zamyslel a pravil: "No, zkoušel jsem na něm kreslit, ale nejde mi to!" Myslím, že to byl taky on, kdo při pozorování Igořovy babičky (paní PraIgořové, dej jí Pán Bůh nebe), která sypala zmrzlý chodník pískem, konstatoval, že má Igoř rozhazovačné příbuzenstvo.

V představení roku 1990 hrály ruské uniformy, stavěla se hladomorna, zlá hraběnka vykořisťovala dělníky, dělníci demonstrovali za lepší budoucnost… Prostě jsme si dělali legraci z toho, co už naštěstí skončilo. Jedinou záhadou toho roku pro mě zůstalo, kde vzal tehdy Šimon ten pekáč čerstvě upečených buchet na náměstí v Konici.

Moje poslední kočování se odehrálo dalšího roku. Hra byla úžasná tím, že pojednávala o nezdárném synovi, který propadl hazardu a alkoholu, což nám poskytlo možnost zařadit do ní reklamní prvek. Totiž: hráli jsme ve vinařské oblasti, na jižní Moravě. A vždycky se nám podařilo ukecat některého ze "sklípkanů", aby nám do hry věnoval několik litrů vína. Za což mu bylo odměnou to, že ve hře zaznělo: "Nejlepší víno široko daleko tady má pan X. Y.". Vedlejším efektem pak bylo, že ostatní majitelé vinic nám celé večery a noci dokazovali, že jejich víno je stejně dobré, ne-li lepší. V jedné z obcí nás dokonce tehdejší starosta nechal ve vlastním sklepě samotné se slovy: "Hlavně ně, děcka, nerozbite koštýře. Jinak pite, co vám chutná." Možná taky proto mám tento ročník celý v lehkém mlžném oparu.

Docela rád bych zase jednou zažil takové ráno, jako to v jakémsi moravském ovocném sadu, kdy svítalo, strašně řvali ptáci a jeden takový se usadil na větvi přímo nad spícím Igořem. Ten otevřel jedno oko a po ostravsku pravil: "Kos si hvízdá. Pizda!" My ostatní jsme se pak probudili do smíchu, který nás ostatně provázel celým kočováním.

Díky za nenadálé návraty bumerangů!