Když se řekne "babička", každému asi tak nějak automaticky vyvstane pověstná kniha Boženy Němcové a prototyp ideálního prarodiče, který v ní vytvořila.

Mně při tomhle slově vytane někdo úplně jiný. Měl jsem babičku, moudrou a křepkou stařenku (jinak ji vlastně nepamatuju, narodil jsem se, když jí bylo šedesát), obdařenou nesmírným smyslem pro humor. Ale taky velkou, všeobjímající láskou ke všem lidem a schopností toho druhého pochopit a pomoci mu.

První vzpomínka na ni se váže k blázinci. Ne tedy, že by babička byla blázen. Byla zdravotní sestrou − až skoro do sedmdesátky − a bydleli s dědečkem v areálu šternberské psychiatrické léčebny. Jezdil jsem tam velice často a naučil se spoustu základních věcí − jako třeba střílet z praku, jezdit na kole a na bruslích, sjíždět po zadku hromady uhlí, hrát karty a tak. Taky jsem se tam naučil chodit do kostela − babička i dědeček byli věřící − takovou tou opravdovou niternou vírou.

Když už nemohla sloužit nemocným, odstěhovala se i s dědečkem, tetou a bratrancem do našeho města. A pak teprve nastaly věci: představte si paní, které je pětasedmdesát, obutou v kopačkách a hrající se svými vnuky fotbal. Taky jí nebylo zatěžko (aby maminky nevěděly) podporovat nás v našich plánech a sem tam i lumpárničkách.

Když jsme pochovali dědečka, babička se přestěhovala k nám. Vždycky jsme se ségrou varovali všechny svoje kamarády, že nesmí ničemu, co se u nás řekne, věřit. I naši rodiče se totiž vyžívají v různých žertících a babička jim v tom zdatně sekundovala.

Jednou jsme jednu naši kamarádku zapomněli varovat − tedy já si myslel, že to udělala ségra, a ona se totéž domnívala o mně. Seděli jsme u nedělního oběda, babička, věchýtek s bílými vlasy a plédem v čele stolu, naši, kamarádka, ségra a já. Dojedli jsme klasické vepřo−knedlo−zelo a tatínek se zeptal babičky: "Babičko, dáte si trochu piva?" Ona dobrá žena bleskem opáčila: "To ne, Rudíčku, znáš mě, já bych se zase ožrala a zpívala bych!". Dodnes vidím, jak kamarádka vyvalila oči. Dlouho jsme jí museli vysvětlovat, že babička opravdu není alkoholik.

Oblíbená babiččina hra u nás byla "neslyším televizi". Přestože ji poslouchala přes sluchátka, měla pocit, že když se dá zvuk nadoraz nahlas, slyší líp. Proto se vždycky, když zůstala u televize v obývaku sama, vrhla s čilostí na její věk nevídanou po ovladači a dala zvuk na maximum. Nám ovšem tvrdila, že s ovladačem to neumí a že "to samo". Legrační na tom je, že my jsme všichni věděli, že babička ví, že my víme, že to umí.

Když už jsem byl v Brně, volala mi jednou maminka, že babičku odvezli do nemocnice. Nález: voda na plících. Říkala, že to vypadá špatně a že bych měl za babičkou přijet. Vydal jsem se na cestu, ovšem už v jejím průběhu mi naši volali, že babička už je skoro v pořádku a bude tam už jen pár dní na pozorování. Takže jsem po příjezdu do nemocnice vpálil do pokoje, kde kromě babičky ležely ještě dvě paní kolem padesátky a mladá jeptiška, a spustil na ni: "No teda babi! Ty se tady válíš a doma nemá kdo vykopat brambory! Myslíš, že to někdo má čas dělat za tebe?" Babička prohlásila, že tedy podepíše revers a půjde sklízet. Spolupacientky moc nechápaly ani pokračování našeho rozhovoru: "Babi, a doufám, že tu nechlastáš?" "Moc ne, jen si občas u sestřiček loknu lihu!" Myslím, že když mě po tomhle představovala jako svého nejmilejšího vnuka, musely se ostatí dámy domnívat, že to je jen ze strachu.

Když jsem se s ní viděl naposled, bylo to v nemocnici, a všem nám bylo jasné, že už se neuvidíme. Sestřičky roznášely svačinu a já se zeptal babičky, jestli bude jíst. Babička se zděsila: "To nemůžu!". Zeptal jsem se, proč ne, jestli jí není špatně. A babička mi se šibalským úsměvem (moc dobře věděla, jak mě vyděsila) odvětila: "Ne, není mi špatně − kdybych moc jedla, nemohla bych už nikdy dělat modelku!". A to jí bylo skoro třiadevadesát. To ovšem nebyl zdaleka její poslední žertík. Všechny nás pěkně vypekla na svém vlastním pohřbu.

O pár dní později mi maminka volala, že babička umřela. A jedním dechem mi oznámila, že jako nejstarší vnuk budu mít na pohřbu proslov. Začal jsem se na to (opravdu) psychicky připravovat, neboť babička byla (a pořád je) jednou ze zásadních osob mého života. Když jsem pak ve čtvrtek před pohřbem přijel domů, bylo mi sděleno, že proslov nebude. Oddechl jsem si, ovšem jen do okamžiku, než jsem se dozvěděl, že nesu rakev.

Pátek jsme strávili posledními přípravami a taky odhazováním sněhu od kostela ke hrobu, protože babička zákeřně zesnula v lednu v nejtřeskutějších mrazech. Pochopitelně se v noci na sobotu přehnalo něco jako sněhová bouře, takže jsme ráno v sedm vyrazili s tátou, bráchou, bratrancem a švárou v montérkách na druhé kolo. Sotva jsme se proházeli ke hrobu, sdělil nám hrobník, který tam seděl a popíjel rum (je to klišé, já vím, ale on ho fakt popíjel), že máme problém, jelikož nedostaneme rakev do hrobu. Jestli to totiž nevíte, standardní rakev má 203 centimetry. A náš rodinný hrob má od rantlu k rantlu přesně 205 centimetrů. A když v něm jsou betonové základy pod obrubou, rakev běžné velikosti se dá dolů dostat jen tak, že její konce popouštíte na střídačku. To nám připadalo lehce nedůstojné, půjčili jsme si proto od hrobníka majzlíky a kladiva a dali se do osekávání.

Skončili jsme necelé půl hodiny před začátkem pohřbu a ještě si stihli vyzkoušet s prknem, uříznutým na rakvový standard, suchý nácvik. Pořád to nebylo ideální, ale protože už se začali sjíždět smuteční hosté a montérky nejsou nejvhodnější oděv, má−li člověk nést truhlu, šli jsme se domů (naštěstí to máme pár minut) převléknout do černého.

Já jsem pak u kostela dostal za úkol vítat s maminkou příbuzné a známé, takže když jsem koutkem oka zahlédl tatínka, jak pobíhá v kostele okolo rakve se skládacím metrem v ruce, měl jsem dojem, že se mi to jen zdálo. Nezdálo. Sotva jsem dosednul do kostelní lavice, zašeptal mi: "Je to dobrý, sto osmdesát šest!". Ještě dobře, že jsme seděli v první lavici, protože by se mi těžko přítomným vysvětlovalo, čemu se na babiččině pohřbu tak strašně tlemím.

Mši jsem nějak přestál, přiznám se, že jsem ji moc nevnímal. A pak přišel ten moment, kdy jsme si měli dát rakev na ramena. Ono to totiž není jen tak. Rakve mají blbý tvar a pak taky se s nimi několikrát točí. Nebožtík je totiž v kostele nohama směrem k oltáři, to znamená, že se rakev musí nadzvednout, vytáhnou se máry a rakev se musí otočit o 180 stupňů (pro šťouraly dodávám, že okolo svislé osy) tak, aby se vynášela nohama ven z kostela. A u hrobu se znovu otáčí − nohama k východu, hlavou k západu. Když jsme ji tedy zvedli a už se nedala položit zpátky, všiml jsem si, že mám rozvázané obě boty. Proto jsem se celou cestu soustředil nikoli na to, co nesu, ale na to, abych si nešlápl na tkaničku, neupadl a babičku nevyklopil.

Všechno ostatní (i spuštění) dopadlo dobře a věřím, že babička se u toho někde tam nahoře výborně bavila. Myslím, že Němcová by se opravdu divila, co se dalo s mou babičkou zažít. I tak si myslím, že o ní mohu s klidným svědomím prohlásit totéž, co paní kněžna o babičce Barunky: "ŠŤASTNÁ TO ŽENA!"