Já jsem všudezdejší…

(babka kořenářka v pohádce Byl jednou jeden král)

Pocházím z malého města na severní Moravě. Do Prahy jsem to bral trošku oklikou. Přesněji řečeno po trase Frýdek – Místek – Brno – Olomouc – Prostějov – Brno – Praha. Což znamená, že jsem po opuštění rodného hnízda (ten dům jsem pomáhal stavět) vystřídal spoustu pronájmů, podnájmů, spaní po kamarádech, ubytoven lepších i horších.

Nejraději vzpomínám na bydlení se ségrou a kamarády v jednom baráčku na periférii Brna. Byla to úžasná komuna. Byli jsme skoro bez peněz, ale vždycky bylo co jíst a vždycky byla sranda. Nevěřili byste, jak skvěle vypadá vánoční stromek, ozdobený krabičkami od Startek (nebylo na ozdoby).

Což mi připomíná, že o pár let později jsme v podobném kolektivním bytě (v jiné sestavě) neměli na stromek, ale měli ozdoby, takže jsme vánočně oděli fíkus. Taky byl úžasný. Tenhle byt byl zajímavý taky tím, že měl koupelnu, záchod a kuchyňskou linku v jedné místnosti. A vzhledem k tomu, že nás tam bydlelo sedm, docházelo nezřídka k situaci, kdy se někdo motal kolem plotny a konverzoval s člověkem ležícím ve vaně, případně i s dalším, sedícím na míse.

Teď momentálně (po různých peripetiích) bydlím v pražských Strašnicích. A vypadá to, že ještě nějakou chvíli budu − fidím to tak na 30 a více let 🙂

Pokoušel jsem se spočítat, na kolika místech jsem od odchodu z domova bydlel. Vychází mi jich něco kolem pětatřiceti.

Ale jak kdysi řekl pan Voskovec: "Domov je to, co je v nás, ne v čem my jsme."

Dneska je pro mě domov tam, kde jsou lidi, které mám rád.