Jsou lidé, kteří jsou tak nevzdělaní, že si citáty z klasiků musejí vymýšlet sami.

(Stanisław Jerzy Lec)

Vyrůstal jsem obklopen knihami. Tudíž asi není nic divného na tom, že jsem uměl číst, ještě než jsem začal chodit do školy. Mí drazí rodiče mě v tom podporovali, takže ve finále se ze mě stal knižní závislák.

A protože mi to ve škole docela šlo, měl jsem spoustu času na čtení pod lavicí. Navíc jsem byl systematický – když mě zaujal nějaký autor, přečetl jsem od něj všechno, co se dalo sehnat. Jedna moje paní učitelka byla knihovnicí a protože znala a chápala moji vášeň ke knihám, mohl jsem jí v knihovně pomáhat. Četl jsem úplně všechno, co mi přišlo pod ruku. Verneovky, Nerudu, Basse, Poláčka, Huga, Dumase, Dickense, Arbesa, Poea… A taky Seiferta, Halase, Holana, Villona, Suchého… Nevyjímaje "libri prohibiti" – tedy Škvoreckého, Havla, Hrabala, Foglara… A toužil jsem stát se jednou slavným spisovatelem (což nijak nekolidovalo s mými touhami být hercem, astronomem a archeologem).

Nemůžu říct, že bych některého spisovatele preferoval. Je to jako s mými láskami, přáteli a kamarády. Mám je rád všechny, každého trošku jinak. A ke spoustě knih se rád a často vracím. Kupříkladu k Agátě Christie nebo Dorothy Sayersové, přestože moc dobře vím, kdo je vrah. Nebo k Jirotkovu Saturninovi, přestože jsem schopen citovat z něj zpaměti celé pasáže, což platí ostatně třeba i o Malém princi.

A nebo, v nejhorším, si citace vymýšlet – dobře se na to loví chlapi :laughing: