"…dokud se zpívá, ještě se neumřelo."

(Jaromír Nohavica)

Za moji lásku k hudbě můžou taky moji rodičové. Patří ke generaci, která vyrůstala, zpívaje si hity Semaforu. A zpívali si je ještě, když jsem začínal vnímat, tudíž mě tím poznamenali. Stejně jako Luisem Armstrongem a Jaroslavem Ježkem.

Traduje se u nás doma, že první píseň, kterou jsem jako robě uměl zazpívat, byl David a Goliáš pánů Wericha, Voskovce a Ježka. Zpívám ho rád dodnes, stejně jako Etopa a brabence, Život je jen náhoda, Klobouk ve křoví, Marnivou sestřenici, Včera neděle byla, Supa a žlůvu, Honky tonky blues… A celá šedesátá léta. Ale stejně tak mám rád hudbu swingovou… Jen pro ten dnešní den a tak. Jo, a nesmím zapomenout na FTC (tedy folk – trampskou – country). Ovšem občas si taky pustím Bacha, Mozarta, Vivaldiho, Strausse… nebo tucárny z rádia. Dělím totiž hudbu jen na dva žánry: na tu, co můžu, a na tu, co nemusím.

Taky jsem se naučil hrát na pár hudebních nástrojů. Chtěl jsem od malička umět hrát na kytaru, jenže k ní jsem se musel propracovat přes housle a klavír (ona se totiž kytara učí až od páté třídy, až člověk dosáhne na pražce). A pak mě taky zlanařili na baskřídlovku do dechovky.

Náhodou – takový dobře zahraný vojenský pochod je taky pošušňáníčko. No a na cestě životem jsem si k tomu ještě přibral kontrabas. To byla docela legrace.

Účastnil jsem se jednou o víkendu "rýžování zlata" – taková prima trampská akcička, kdy jsme si celý víkend hráli na zlatokopeckou osadu. Nějak se stalo, že nedorazil kontrabasista. Tak o mně jeden můj kamarád opřel basu a pravil: "Nauč se na to hrát, večer s náma hraješ na country bále!" A bylo to.

V hraní jsem se hodně zdokonalil na vojně. Stal jsem se totiž (díky tomu, že velitel pluku si přečetl v mých materiálech, že jsem hrál v dechovce, a nechápal rozdíl mezi fanfárkou a baskřídlovkou) plukovním trubačem. Měl jsem tudíž spoustu volného času a dal jsem u útvaru dohromady nejen třicetičlennou dechovku, ale i country kapelu (jmenovala se TRANSFÚZE – TRANSformovaný Folk Úplně Zelený, což se ovšem nesmělo říkat moc nahlas) a folklórní soubor. Vyhráli jsme pár soutěží, jezdili hrát po celé republice a tudíž se docela slušně flákali.

V divadle je mi taky moje muzikantská praxe docela platná. Už jen proto, že dokážu napsat text, který se dá zhudebnit, a když diskutuju se skladatelem, vím (tedy většinou), o čem mluvím.

Momentálně nemám na hraní moc času, tak jen čas od času dělám živý music box na mejdanech a akcích. O to víc muziku poslouchám. A vybavuju si u písniček spoustu věcí. Hodně skladeb mám totiž spojeno s konkrétními lidmi, událostmi…

Jeden z mých kamarádů tvrdí, že vždycky, když ho v životě potká něco zásadního, hraje náhodou jedna konkrétní píseň. Věřím mu to, protože mám taky pár "zásadních" písní. Ty vám ale prozrazovat nebudu.

Ještě byste věděli, jak na mě.