Léta jsem bydlel v Brně. Je to město, které střídavě miluju a nenávidím, někdy obojí současně. Možná proto, že spousta míst tady mi připomíná některé z okamžiků života, které nikdy nezapomenu. Linka 84 krouží kolem celého města. Snad právě proto se mi stala, když jsem jí na cestě odněkud někam jel, taková zvláštní věc. Zjistil jsem, že trasa vede nejenom Brnem, ale i mým životem. Pocit spojitosti byl tak silný, že jsem si opsal jízdní řád a začal vzpomínat.

Stará osada – Nákupní středisko na konečné tramvají. A v nákupním středisku obchod, který jsem před deseti lety pomáhal budovat. Funguje dodnes. A nikdo z prodavačů neví, že ten chlapík, co nic nekoupil, se šel jen podívat, jestli ty šrouby ve výloze, co se s nimi tak natrápil, pořád drží. Drží.

Gajdošova – U zastávky bývala trafika. Měla skvělého cikánského majitele a prodával jsem tam pár měsíců. Nad hlavou se mi občas ozývaly zajímavé zvuky. Nahoře totiž bylo to, čemu se kódovaně říká "night club". Dneska je místo trafiky restaurace hotelu. Zajímalo by mě, kolik hostů ví, že spí v pokojích, kde se tehdy prodával sex.

Otakara Ševčíka – Minuta chůze k prvnímu brněnskému podnájmu. Bydlelo se v podkroví, rozděleném příčkami ze sololitu, a já trpěl každý čtvrtek odpoledne, kdy si to ve vedlejší kóji rozdával ženatý pán se svou vdanou podřízenou, která ho k lepšímu výkonu povzbuzovala vykřikováním nehorázných prasáren.

Škroupova – Z téhle zastávky je vidět dům, ve kterém před drahnou dobou bydlel jeden krásný dlouhovlasý číšník, co jsem pro něj psal básně. Dostali jsme se jen k líbání, ale já si do dneška pamatuju ten pocit.

Tržní – Těsně před ní je nalevo funkcionalistický dům, dříve kino, dnes sqashová herna. Je pozoruhodný tím, že má střechu za mé peníze z kupónovky. Chtěli jsme tam totiž s pár šílenci vybudovat divadlo. Na druhé straně je strašidelný rozbitý rohový pavlačový dům, kde jsem bydlel v jednom bytě já, v druhém ségra se švárou a v ostatních blíže neurčitý počet cikánů. Byli hrozně fajn, dodneška se s nimi zdravíme, a dělávali na dvorku mejdany s ohněm a hraním na křídlo, které se tam pozvolna rozpadalo.

Hladíkova – Tuhle zastávku znám dokonale. Často jsem na ní totiž čekával při cestě z nedalekého černovického blázince, kam jsem jezdil nikoli za účelem léčení, ale nakupovat. Nakupovat proto, že v ústavní prodejně potravin pracoval Michal −jedna z mých neopětovaných lásek. Zpíval ve sboru, učil se francouzsky a byl neodolatelný.

Zvonařka – Na dostřel je další zajímavý pavlačák. Bydlela v něm moje kamarádka Lienka se svým přítelem, než jí (po pěti letech a dvou stech tisících zainvestovaných jí do opravy bytu) oznámil, že má dítě s jinou. K Lience se ještě na pár zastávkách dostaneme, protože je to jedna z mých nejlepších přítelkyň.

Autobusové nádraží – Poblíž téhle zastávky měla ordinaci jedna paní doktorka, v jejíž vile nad brněnským výstavištěm jsem bydlel v podnájmu. Pronajala mi byt pro zahradníka v přízemí. Byla tam docela legrace, protože milá paní doktorka si ráda přihnula a alkohol zajídala prášky. Takže buď byla úžasně milá, přátelská a pohostinná, nebo se z ní stala rozlícená paranoidní dračice − to pak bylo nejlépe se jí vyhnout. Odstěhoval jsem se odtamtud poté, co jsem na dveřích svého bytu našel vzkaz: "Já tě zabiju, ty parchante!!!", napsaný značně nepevnou rukou a připíchnutý dranžírovacím nožem. To jsem pochopil, že to s ní jde opravdu z kopce.

Křídlovická – V téhle ulici jsem dva roky spravoval "brněnský" byt. Je ve starém domě z roku 1890 a vynosili jsme z něho už tuny sutě. Natahal jsem elektriku, nechal udělat novou vodu a plyn a mezitím se odstěhoval do Prahy. Nějakou dobu v něm bydlela Lienka.

Mendlovo náměstí – další z brněnských podnájmů. Rozlehlý pavlačák, dneska prázdný a před zbouráním, tehdy se spoustou zajímavých sousedů, se kterými se za letních večerů sedávalo na pavlači, vařilo se kafe, pojídaly domácí koláče a popíjely domácí likéry.

Křížkovského – zastávka u hotelu Voroněž, ve kterém jsem jednou, když jsem pracoval jako reportér pro soukromé televizní studio, natáčel vraždu. Tedy spíš její pozůstatky − někoho tam zastřelili ve výtahu. Záběry mozku, rozstříknutého po kabině, byly efektní. Ovšem když jsem pak volal na Novu, které jsme zpravodajství dodávali, zeptal se mě produkční, jestli mám natočenu i mrtvolu. Když jsem mu řekl, že nemám, zavěsil − a reportáž se nevysílala. Jen mně se o tom výtahu pár nocí zdálo.

Velodrom – Zastávka, nejbližší novinářskému centru brněnského výstaviště. Ať už jsem pracoval pro televizi nebo později pro reklamku, trávil jsem tam hodně času − ať už chystáním reportáží nebo lovem klientů pro agenturu. Taky jsem se tady vlastně poprvé setkal s internetem − novináři měli připojení zadarmo.

Riviéra – S Riviérou je spojen konec mé televizní kariéry. Je tu totiž nebezpečný jez, pod nímž se každý rok (přes oplocení a varování) utopí několik lidí. Když se tam utopil sedmnáctiletý kluk, trval šéf soukromého studia na tom, že musím jít vyzpovídat jeho rodiče. Na to jsem mu řekl, že jsem reportér, ne hyena. On opáčil, že buď půjdu točit, nebo mě vyhodí. Tak jsem mu na stůl hodil klíče a průkaz studia a byl zase jednou bez práce.

Pisárky – Z téhle zastávky jsem často chodíval na Vinařky − studentské koleje. Jednak za Lídou, která studovala pajdák a hrála s námi v Carmině, a pak taky za jedním medikem −ale to nebudu rozmazávat.

Petřvaldská – Hospoda, která tady stojí, patří rodině jedné hrozně fajn paní, se kterou jsem těsně po revoluci v Brně pracoval. Vrátili ji jim v restituci, ve strašném stavu. Celá rodina byla zapřažena a z ruiny udělala fungující a prosperující podnik. Jak by ne, když tu hospodu vybudovali jejich předkové. Když mám v Brně čas, chodím sem na kafe a na výborná jídla paní Magdy.

Bráfova – Zahrádkářská kolonie. Zažil jsem tu jednu úžasnou zahradní párty, na které jsem se, jak jinak, zamiloval. Chlapec byl ovšem zadán a tak z toho nic nebylo.

Mozolky – V paneláku za hotelem Kozák měl byt Jirka − jedna z mých brněnských lásek. Seznámili jsme se přes jednu kamarádku a zamilovali se do sebe. Vydrželo nám to skoro rok. Pak jsme naznali, že už to není ono a rozpustili se. I přesto jsem tam ještě nějakou dobu bydlel a s Jirkou jsme dodnes přátelé.

Přívrat – Minutu odsud bydlel jeden brněnský folkař, v jehož nakladatelství jsem nějakou dobu taky pracoval. Spolupracoval jsem na zpěvníku Karla Plíhala a hlavně jsem se díky téhle práci potkal s Karlem Krylem, necelý rok před jeho smrtí. Připravovali jsme tehdy zpěvník a obal k jeho poslední desce Monology, a já byl pověřen prováděním korektur. Takže jsem za panem Krylem jezdil do Prahy, vysedával s ním u piva a poslouchal vyprávění o vzniku jednotlivých písniček. Dokonce jsem s ním absolvoval jedno z jeho posledních turné.

Záhřebská – Panelák, tyčící se nad touhle zastávkou, byl jedné noci dějištěm toho, že jsem rozmlouval své kamarádce sebevraždu. Rozešla se po deseti letech s přítelem a vyhodili ji z práce. Když mi zavolala, že už toho má dost a že to chce skončit, absolvoval jsem zběsilou jízdu taxíkem přes půl Brna a dokázal přijet těsně před tím, než spolykala prášky. Byl jsem s ní pak celý den a snažil se ji přesvědčit, že je vlastně všechno fajn. Asi se mi to povedlo, protože dneska je to šťastná maminka dvou dětí.

Skácelova – Hm – další koleje, tentokrát Purkyňovy. Nejhezčí můj zážitek z nich se datuje do roku 1987, kdy jsem byl ve štábu Letní aktivity studentů, který právě tady bydlel. Byla to skvělá parta šílenců a hlavně jsme měli vlastně celé koleje pro sebe. Zlatým hřebem programu bylo promítání sovětské populární pohádky Mrazík − ovšem s vypnutým zvukem a "dabingem" dvou šílenců, kteří mluvili všechny postavy. Nastěnce například vložili do úst větu: "Sluníčko, ještě nevycházej, musím vyprat podprsenky a umýt žigulíka!"

Slovanské náměstí – Tohle náměstí mám spojeno hlavně s vinárnou U Václava. Za dob mých brněnských studií to byl podnik, kam chodili studenti. Hlavně proto, že v deset hodin, kdy byla oficiální zavíračka, sice obsluha zamknula a zhasla výlohu, ale pařilo se dál. Někdy tak dlouho, že jsme odsud šli rovnou na přednášky.

Husitská – Přímo naproti zastávce, v bytě nad poštou, bydlel před pár lety v podnájmu jeden student práv. Poznali jsme se poměrně kuriózně − totiž na konkursu na film, kde se nakonec ukázalo, že to má být pornografie. Takže jsme to zabalili, šli na kafe a pak u Martina v podnájmu prokecali noc. A mně se stala blbá věc − zamiloval jsem se. Blbá proto, že Martin rozhodně nebyl na kluky. Pár týdnů jsem se trápil a pak mu to vyklopil. Usmál se svým neodolatelným úsměvem a pronesl: "Tak si představ, že jsme bráchové − jako bráchu mě klidně milovat můžeš." A bylo to − prokecali jsme toho ještě spousty, pak dostudoval, dlouho jsme se neviděli a narazili na sebe po letech v Praze. Takže spolu zase chodíme − povídat.

Semilasso – Jeden z pověstných brněnských sálů. Asi ani nespočítám, kolik jsem tu viděl divadelních představení, koncertů, absolvoval plesů… Jako třeba ten, na němž jsem se se svou kamarádkou vsadil, že sbalím kluka, kterého mi vybere. Povedlo se a ona měla vztek, protože se jí líbil.

Královo Pole, nádraží – Smutná vzpomínka: blízko je most přes trať, z něhož skočil pod vlak kluk, se kterým jsem několik let hrál divadlo. Dodneška nikdo nevíme, proč to vlastně udělal.

Ústav Kociánka – Na brněnské Kociánce, což je ústav pro tělesně postiženou mládež, jsem dvě sezóny vedl divadelní soubor. Byla to dost zajímavá práce − bylo zajímavé sledovat, jak se ty děti vyrovnávají se svými handicapy. Hráli jsme vlastní variantu Tří mušketýrů − D´Artagnan měl zakrnělou levou ruku, Mylady a Constance byly těžké astmatičky, Porthos chodil o berlích… A představení bylo výborné, protože hráli s chutí a nadšením.

Královopolská strojírna – Z téhle fabriky mám historku z doby, kdy její dělníci stávkovali za zvýšení platů. Šéfredaktor zpravodajství České televize, kde jsem tehdy pracoval, po mně chtěl reportáž ze stávky. Jenže do fabriky se nedalo dostat − dělníci si ji hlídali a natáčení nechtěli. Tak jsme se se štábem oblékli do montérek a do pracovních brašen (z kostymérny ČT) naskládali techniku. V tomhle přestrojení se nám do továrny podařilo proniknout a reportáž natočit.

Divišova čtvrť – Na kopci nad touhle zastávkou stojí internát jednoho učňáku. Bydlel jsem tam při své úplně první návštěvě Brna, někdy v roce 1984, u svého kamarády, který na onom učňáku studoval. Tedy bydlel – byl jsem tam spíš načerno propašován a do pokoje jsem lezl oknem.

U tunýlku – Velké parkoviště, na kterém jsem jednou v zimě absolvoval "školu smyků". Nechal jsem se ukecat svými kamarády. Dodnes nechápu, jak jsem to přežili já a to auto bez úhony.

Halasovo náměstí – Na Halasáku stojí kulturní středisko. Tedy, dnes jsou tam nastěhovány nějaké firmy, ale když jsem v roce 1986 studoval na VUT, bylo kulturní středisko nově otevřeno. Měli jsme tehdy na kolejích takovou partičku, se kterou jsme hráli divadlo − nastudovali jsme hru Pavla Dostála (dnes ministr kultury, tehdy ovšem zakázaný autor) Případ Grendwall a uvedli ji právě v tomhle sále. Uspořádali jsme tam ještě několik koncertů a první reprízu. Pak ovšem někomu z bdělých komunistů došlo, čí že komedii to vlastně hrajeme − a bylo po koncertech i po divadle.

Poliklinika Lesná – Panelák, který u zastávky stojí, byl mým domovem skoro rok. Bydlel jsem v něm dokonce ve dvou bytech − nejdřív v malé garsonce a potom v protekčním bytě, postaveném vlastně na střeše − jenže majitel bytu neplatil elektriku, nájem a telefon (přestože mě nikdy nezapomenul zkásnout) a tak jsem se pak odstěhoval jinam.

Marie Majerové – Tady jsem vystupovával, když jsem chodil za svojí kamarádkou Danou na její první pracoviště. Dana je teď psycholožkou, hrála se mnou ve všech brněnských divadelních souborech a svého času mi dost pomohla vypořádat se se svou orientací.

Štefánikova čtvrť – Brno je kolejí plné. Tady stojí Kohoutovy koleje, na nichž jsme kdysi z recese hráli před vánocemi pro vysokoškoláky pohádku "Strašidlo Bublifuk". Honza, který hrál titulní postavu a na těchhle kolejích bydlel, měl takový úspěch, jako snad nikdy předtím ani potom. Přiznávám, pohádka se v průběhu hraní poněkud zvrtla a získala tak lehce sexuální podtext.

Merhautova – Blízko byl "divadelní" byt− dostali jsme jej pro divadlo od úřadu městské části. Nějakou dobu tam bydleli naši herci Evička a Kuba se svým psem, později − režisér Jirka a šéf techniky Petr. Vznikla tam spousta nápadů a textů pro naše divadlo.

Tomkovo náměstí – Minutu chůze odsud jsme před pár lety z bývalého studia České televize vybudovali s přáteli divadlo. Odehráli jsme v něm za tři roky přes třicet premiér. Jenže pak jsem se odstěhoval do Prahy a divadlo ovládla skupinka vedená jedním ambiciózním režisérem. No co, budu muset vybudovat zase další. Taky tu ve sklepním bytě v domě, kde dneska sídlí Brněnský nos, bydlela Lienka v době, kdy jsme se seznámili.

Židenice, kasárna – Je odsud vidět na dům, kde bydlel Dušan. Výjimečně to není žádná z mých lásek, ale klučina, který byl skalním fandou prvního divadla, ve kterém jsem v Brně hrál − souboru Carmina. Seznámili jsme se s ním poněkud kuriózně − v jednom baru, kam jsme s divadlem chodili, jsme na pivním tácku našli jeho adresu. Byli jsme už značně rozveseleni, tak jsme napsali pozvánku na představení a poslali ji Dušanovi. Ten kupodivu dorazil a zůstal naším věrným divákem. Pak se ukázalo, že v onom baru nikdy v životě nebyl − tu adresu psala jedna jeho kamarádka jiné kamarádce, která ji tam pak zapomněla.

Stará osada – A jsme zpět. Jistě, vzpomínek je daleko víc. Ale to třeba zas příště na jiné trase.