Vyrůstal jsem mezi spoustou knih. Moji rodiče mají totiž doma takovou menší okresní knihovnu, která čítá skoro pět tisíc knih. Najde se u nás leccos, počínaje Biblí, přes Babičku, Bídníky, Tři mušketýry, Kapitál a horu detektivek až po technické slovníky. Číst jsem se naučil ještě ve školce, takže jsem měl trošku náskok před spolužáky. Zatímco louskali Ferdu Mravence, já si četl Cirkus Humberto a Klapzubovu jedenáctku. Televize mě nezajímala, vždyť kam se hrabal major Zeman na Hercula Poirota a pionýrská Vlaštovka na Rychlé šípy. Když mě naši chtěli potrestat, zamknuli mi skříňku s knížkami, To jsem pak byl strašně hodný, abych mohl zase cestovat světem pana Vernea nebo dumat se slečnou Marplovou nad tím, kdo je vrah.

Poesii jsem potkal ve škole, díky svým skvělým kantorům. Naše malé městečko má totiž štěstí na obrozenecké typy učitelů v tom nejlepším slova smyslu. Takže školička o čtyř stech žáků má padesátičlenný dětský pěvecký sbor a asi dvacet kroužků – sportovní, turistický, modelářský, matematický…… a především recitační. Za víc než třicet let, co existuje, jím prošlo několik stovek dětí – a mezi nimi i já.

A tam jsem propadl kouzelnému světu básníků: Hrubín, Kainar, Villon, Šrámek, Neruda, Apollinaire, Gellner, Goethe, Puškin, Lermontov, Seifert, Žáček……… Taky mě nemohla nepoznamenat láska mých rodičů k Osvobozenému divadlu a Semaforu. A přednes a čtení veršů logicky vyústil v první pokusy něco napsat.

Našel jsem doma při jednom úklidu zažloutlý list linkovaného papíru a na něm svůj nejstarší dochovaný pokus o báseň:

Rozvila se louka
pampeliška kouká.
Uviděla včeličku:
„Postůj u mě chviličku!“

Včela letí dále.
Kam, pro pána krále?
Volá z šípku: „Hned, hned, hned,
našla jsem tu sladký med!“

Pak následovaly první básně zamilované – to mi bylo asi jedenáct a fascinovaly mě dlouhé vlasy spolužačky Moniky (dnes je to výborná dětská lékařka). Netušil jsem tehdy, že o pár let později se poprvé zamiluju do kluka a už mi to zůstane. A pak jsem taky tvořil veršíky příležitostné – spolužákům, kantorům a příbuzným ke svátkům, narozeninám a nebo jen tak. Vzpomínám si na jeden veršík z programu, kterým jsme se loučili se základkou:

Jede vláček kolejáček,
kolik vozů asi má?
Rovnicí to spočítáme,
jestli vás to zajímá.

Na střední škole jsem se rovněž dost vyřádil, a to hlavně díky školnímu časopisu, který jsem vedl (podezření, že hlavně kvůli své literární realizaci, je správné). Vzpomínkou na průmyslovku je taky jeden z písňových textů. Posléze jsem začal koketovat s divadlem. Zůstalo mi to dodneška. Už asi nikdy nespočítám, kolik jsem toho pro divadlo napsal – scénáře, dramatizace, písničky….. Písňové texty jsem psal taky na vojně. Tam jsem měl – kromě dechovky a folklórní kapely – i folkbluegrassovotrampskou kapelu (jmenovala se TRANSFÚZE: TRANSformovaný Folk Úplně Zelený).

A píšu dál. Někdy i do šuplíku, ale s tím se přece musí počítat. Takže jsem prohrábl svůj archiv (a šuplík) a něco málo jsem z něj vybral. I když bych u některých textů mohl dobu vzniku určit poměrně přesně, neřadil jsem je chronologicky. Proč taky – jsou všechny mým dílem a dílem. Snad zaujmou, potěší, pobaví nebo přivedou k zamyšlení.

Své já tu dávám vplen a všanc
a – doufám – neztratím tím glanc

Petr / Fid