Dneska ráno jsem v tramvaji pobaveně sledoval dost hlasitý rozhovor manželského páru. Manželka připomínala Pegy Bundovou. Pro vás, co neznáte sitcom "Ženatý se závazky": šílený účes, leginy, příšerná halenka, děsivé šperky a na obličeji všechny barvy duhy. Manžel byl typický "podnikatel − podpantofelník": kožená bundy, tesilky, květovaná košile a kilo zlata. Konverzace spočívala v jejích výčitkách jemu, že k nim pozval někoho, kdo není na jejich úrovni. On se hájil tím, že ty lidi potřebuje "k tomu suprovýmu kšeftu". Dumal jsem nad tím, jak asi v tom případě vypadají manželé, kteří nejsou na "jejich úrovni". Musí to být hrůza. Pak jsem si vybavil, že ti dva mě už pobavili včera dialogem o její nové kabelce ("Ano, miláčku, je hezká, ale nemám k ní boty") a předevčírem tím, že s sebou táhli asi dvacet igelitek.

Tak jsem si díky tomu párku ke svému zděšení uvědomil, že úspěšně zabředám do stereotypu. Vy, co mě znáte trošku líp, asi pochopíte, proč mě to vyděsilo. Pro ty ostatní podotýkám, že jsem donedávna vedl poměrně dobrodružný život. Tedy dobrodružný ve smyslu nepravidelnosti, nepředvídatelnosti a nestálosti. Co taky čekat od kombinace divadlo −reklama, že? Vstával jsem, až jsem se probral, spát jsem chodil, až jsem padnul únavou, a netušil jsem (většinou) co bude zítra. A takhle jsem se prožil posledními deseti lety.

Když jsem si tedy dneska ráno všimnul, že jezdím do práce už nějakou dobu stejnou tramvají (stejně jsem měl, coby Moravák, cukání napsat "šalinou"), že už dost dlouho jsem nepřišel pozdě, že potkávám stejné lidi, že si ráno v kanclu postavím naprosto mechanicky na kafe, že obědvám ve stejné restauraci u stejného stolu, nakupuju stejné věci u stejné prodavačky a dívám se na stejné pořady v TV, docela mě to zarazilo. Celé odpoledne a večer mi to táhlo hlavou. Hledal jsem odpověď na otázku, jak se stalo, že se cítím dobře ve stavu, který jsem dřív v podstatě odsuzoval.

Jednou z příčin asi bude moje šťastné dětství. Vážně. Uvědomil jsem si totiž, že bylo krásné i proto, že mělo řád. Přesně jako dnes jsem tehdy po cestě do školy potkával stejné lidi, při pohledu z okna na náměstí se dalo podle konstelace osob na něm určit s přesností na několik minut, kolik je právě hodin a podle aktuálního zpoždění autobusu, kdo ho ten den řídí. Podle jídelníčku ve škole potom, který je den v týdnu (hlavně pátky jsem měl coby obézní dítě rád − dodržovala se totiž křesťanská postní tradice, tudíž v pátek bývalo sladké).

Další příčina je asi v tom, že mi, po pravdě řečeno, to, že nevím, co bude zítra, docela lezlo na nervy. Což vysvětluje moje, pro mnohé mé kamarády nepochopitelné, náhlé rozhodnutí o přesídlení do Prahy. Takže zatímco se spousta lidí stěhuje do hlavního města, aby si užili, já se sem přijel zklidnit.

Fakt je ten, že je opravdu příjemné, když vás lidi v baráku zdraví, když vám trafikantka automaticky ráno podá vaši značku cigaret, když se vás obsluha zeptá: "Jako obvykle…?" A taky jsem zjistil, že se poslední dny těším na tu stařenku, co ve vedlejší ulici sedává na parapetu přízemního okna krámu a blaženě se sluní. Z té vám jde taková pohoda…

(jaro 2003)